Na tuhle knihu jsem čekala rok než vyjde. Série Skleněný trůn mě dostala jako ještě žádná série a stala se mnou nejoblíbenější. Letos už jsem četla několik finálních knih sérií, některé mě i zklamaly. U Kingdom of Ash jsem ani neočekávala, že budu zklamaná. Je to přece od SJM! Ten rok čekání se opravdu vyplatil, lepší zakončení a celkový průběh knihy jsem si ani nemohla přát. Moje emoce byly jak na horské dráze, v jednu dobu jsem se smála a v druhé vzlykala v slzách (a těch bylo...) a někdy vše dohromady. Když jsem dočetla Říši bouří, myslela jsem si, že mě už nic tak nezničí, ;myslela jsem si, že už to není ani možné, ale KoA mě zničilo mnohem víc, a tím mě kniha přesvědčila o opaku. Kingdom of Ash se stalo tou nejdelší knihou, jakou jsem kdy četla, 984 stránek a zhltla jsem je za jeden týden. Taky tou nejlepší, jakou jsem kdy četla, lepší snad ani neexistuje, letos i vyhrála titul nejlepší kniha roku 2018 na Goodreads. A bohužel i tou nejsmutnější...
Už když jsem knihu jen otevřela a přečetla několik stránek, každé slovo bolelo, ty stránky byly naplněné bolestí... Jen tady jsem měla na krajíčku a srdce se mi hrozně svíralo. Hrozně moc jsem ocenila, že příběh nikam nespěchal, SJM si dala obzvláště záležet na tom, aby to bylo napínavé. Povedlo se jí to, měla jsem sto chutí otočit stránky abych věděla, co se stane dál a zbavila se toho napětí. Naštěstí jsem to neudělala a vydržela, za což jsem moc ráda. Byla bych na sebe potom naštvaná, kdybych to nevydržela... Člověk už by si myslel, že v závěrečné knize se nemůže nic zkomplikovat, ale autorka měla očividně jiné plány. V průběhu děje nastalo hodně komplikací, ale co se nějakých infarktových zvratů týče, tak ty tam nebyly, ale bohatě byly vynahrazeny jinými událostmi a ty bývaly ještě více bolestivější.
Hodně věcí se komplikovalo mezi postavami. Takového Aediona jsem měla občas chuť ho propleskat jen ať se vzpamatuje. Hodně mě překvapil Dorian, kterého jsem taky chtěla propleskat, udělal něco absolutně nečekaného a opravdu jsem nepobírala jak něco takového mohl udělat. Ale naštěstí si to u mě později vynahradil. Dokonce i Maeve mě občas překvapovala a ukázala víc ze svého charakteru, jelikož dostala o dost více prostoru, ale i tak je stále mrcha, která touží jen a pouze po moci a nepřemožitelnosti. The Thirteen (Třináctka) se staly hroznou srdcovkou. Čarodějnice obecně jsem v knihách/filmech nikdy moc nemusela, ale Sarah jim dala v této sérii úplně jinou tvář, v příběhu byly dost důležité a jejich kapitoly jsem si vždy moc užívala. Velkou roli zde hrála i Rowanova (Jeřábova) "tlupa", jak jim Aelin ráda říká, každičkou scénku jsem s nimi měla ráda a ještě více jsem si je oblíbila. A samotný Rowan byl mnohokrát strašný slaďouš, ty jeho momenty s Aelin... bylo to prostě krásné, i když těch romantických chvilek spolu moc nedostali...
A co se samotné Aelin týče... nevěřila jsem že by mě něco u ní za těch osm knih dokázalo nějak překvapit, ale několikrát se jí to povedlo. Aelin se stala mou nejoblíbenější ženskou postavou vůbec a snad i nejlépe napsanou. Její osobnost jsem si oblíbila okamžitě, tato postava si v průběhu knih prošla mnohým, její osud byl ale rozhodnut dávno před tím, než se vůbec narodila... I přes to, že její osud je předem rozhodnutý, stále bojuje, bojuje a nevzdává se, bojuje hlavně za lepší svět a to i přes to, že ona už v něm být nemusí... Ještě dřív než kniha vyšla jsem hledala různé teorie, co by se mohlo stát, jedna byla obzvláště blízko, to jsem se až bála, že by autorka byla takhle předvídatelná (a to by mě zklamalo), ale jak už má ve zvyku, předvedla se s něčím nečekaným a srdcervoucím.... Aelin mě tímto téměř odrovnala... Téměř, jelikož to nejhorší teprve přicházelo... Byla to série klíčových událostí, které jsem neočekávala.
Poté nastal moment, kdy jsem si myslela, že to nejhorší už je za mnou... Ale autorka měla jiné plány a to mě zničilo ještě víc. Takhle jsem ještě nikdy nebrečela a až do konce jsem v těch slzách vzlykala. Nestydím se to přiznat, protože každý, kdo má nějaké srdce a záleželo mu na této sérií, na těchto postavách, by byl zničený taky. Věděla jsem, že Kingdom of Ash mě odrovná, ale tohle jsem nečekala... Nehledě na všechny ty smrti, všechny ty ničivé okamžiky, byla tu jedna scéna, u které se mi srdce už roztříštilo. Před očima mi proběhly všech těch osm sedm hlavních knih této série a to už jsem musela knihu odložit a trochu se vzpamatovat. Myslela jsem si, že to snad nezvládnu ani dočíst... S koncem jsem neskutečně spokojená, když jsem byla nějakých dvě stě stran od konce, měla jsem pocit, že se to nestihne douzavřít. Naopak, Sarah to uzavřela moc hezky, některé detaily zůstaly trochu pootevřené. Ale prý to tak nechala schválně, kdyby se k sérií chtěla ještě někdy vrátit ať má odkud začít. Moc se mi líbí, že ani autorka není úplně připravená říct své úplně první sérií své sbohem... U této knihy jsem si přečetla i poděkování, normálně to nedělám, ale tady jsem chtěla přečíst úplně každé slovo, dokonce i to poděkování bylo dojemné. Kingdom of Ash je nejspíš poslední kniha, kterou jsem letos přečetla. Dočetla jsem ji už před pár týdny, ale pořád ještě nejsem psychicky připravená začít něco nového...
