Tahle kniha mi doma na poličce ležela skoro rok, koupila jsem si ji minulé léto s tím, že ji hned začnu číst, ale pak měla náladu pořád na jiné knihy, a tak jsem to odložila. Poté se mi do mí už moc nechtělo, protože jsem zjistila z recenzí, že tam je milostný trojúhelník, kterým se v knihách vyhýbám, přijde mi to už ohrané. Když už kniha vyšla v češtině, tak jsem si začala říkat, že už bych se do ní mohla pustit, ale i tak se mi do ní moc nechtělo.

Přes všechny moje důvody, proč knihu nečíst, jsem se do ni nakonec pustila. Tato kniha je takový mix pár knížek které jsem už četla: Skleněný trůn, Kletba vítězů a Rudá královna. Nemyslím si, že v knize bylo něco originálního, co by mě zaujalo, ale taky to není vyloženě kopie knih, které jsem zmínila výše. Kniha je velmi čtivá, příběh zajímavý, i když neoriginální. Čtivost je jedna z mála věcí, kvůli které jsem vydržela až do konce, ta druhá je zvědavost, jak to dopadne. Kdyby nebylo těchto věcí, tak bych knihu odložila někde v polovině. Kniha je nanejvýš průměrná, nic vám nedá, ale čtení vás v rámci možností baví.

Hodně jsem nechápala chování postav, hlavně hlavní hrdinky Thory/Theo. Thořina rozhodnutí byla často zbrklá a nechápala jsem je, to samé i její chování. Tak trochu jsem ji nechápala celou. Blaise, nejlepší kamarád Theo, byl velmi nevýrazná a podle mého názoru i bezvýznamná postava. Jediná postava, kterou, jsem si nějak oblíbila byl Søren, ten jako jediný mě nijak nemátl, byl prostě sám sebou.